O duši lesa, MVDr. Daniela Králová

O knize:
Jedná se o skutečný příběh podaný pohádkovou formou. V první části se lesní obyvatelé scházejí během úplňkové noci u prastarého dubu - vypravěče, který seznamuje mláďata s duší lesa. Všem tvorům sděluje také své obavy o lesní společenství a jako o naději jim začne vyprávět příběh lidské holčičky. 
Ta v lese objeví liščí doupě a s mláďaty naváže silné pouto. Poté se začínají odvíjet příběhy z liščích strání, které popisují dobrodružství holčičky a lišáků. Společně poznávají křehkost lesního světa, představují jeho další obyvatele a za laskavého vedení moudrého stromu vypravěče jsou provedeni dobou jejich dospívání. Seznámí se tak s koloběhem života v přírodě a důležitostí jejího zachování. 
Každá kapitola obsahuje formou QR kódu doprovodné video nebo fotky ze skutečného příběhu a tím kniha krásně ožívá. 

Slovo autorky:
"Jako veterinární lékařka, ale především člověk, jehož život je spjatý s přírodou a zvířaty, cítím silnou potřebu upozornit na to, jakým tempem mizí příroda kolem nás. Chtěla bych se podělit o svůj příběh. O radost a štěstí, které jsem prožila, a zároveň o starost, která mě přivedla až k psaní těchto stránek.
Při svých lesních toulkách jsem jednoho chladného jarního rána zahlédla ve skalách na okraji údolí bílou špičku ocásku. V mžiku zajela pod skálu. Objevila jsem malou jeskyňku. V duchu jsem si pomyslela: Že by to bylo liščí doupě? Mé srdce zajásalo, ale lišky jsou tak plachá a obezřetná zvířata, že jsem moc nedoufala, že bych je mohla zahlédnout. V batohu jsem měla pamlsky pro svého pejska, tak jsem jich tam pár nechala jako omluvu za vyrušení. Následující den jsem se tam zašla podívat a vše bylo snědeno. Opět jsem zanechala u jeskyňky něco dobrého a o víkendu jsem se tam vydala těsně před svítáním. Schovala jsem se opodál a čekala. Po nekonečně dlouhé době, kdy jsem již nedoufala a zvažovala odchod, se ozvalo z jeskyně vrčení a kňučení a za chvilku vykoukla první hlavička! Po chvilce vylezlo první lišče následované hned druhou chundelatou kouličkou a mláďata začala zápasit o pamlsky. Bála jsem se i dýchat, abych se neprozradila. Bohužel stačil jen slabý závan větru, který otočil proudění vzduchu, a jakmile liščata zavětřila, šup a byla zpět v noře. Seděla jsem tam ještě dlouho, ale již nevylezla. Další den jsem se rozhodla, že si je musím alespoň vyfotit a natočit na telefon, abych měla památku. Nemusím vám asi říkat, že stačilo jedno cvaknutí spouště, a ani dlouhá hodina čekání nepomohla a liščata jsem již nezahlédla.
…Tak to všechno začalo. S mláďaty jsem si vytvořila silné pouto a zažila s nimi dobu jejich dospívání, prvních zkoušek života a strávila s nimi jedno krásné jaro, léto a podzim. Naučila mě tiše se pohybovat po lese, pozorovat malé i velké lesní tvory a vnímat krásu a zároveň křehkost lesního společenství. Stále silněji jsem si však uvědomovala, jak neustále narážíme na překážky, které jim nastražil člověk. Ne jenom hluk z lidského světa, motorové pily, křičící hluční lidé, ale také třeba nebezpečné odpadky, které lidé nechávají v lese, neuklizené zbytky pletiva z oplocenek, plastové kanystry se zbytky chemikálií, plechovky od barev, ale i totálně rozbombardované úseky lesa po necitlivé těžbě. Mnohokrát jsem si uvědomila, jak často vlastně jen prcháme do úkrytu, kolikrát musí přerušit hru, kolikrát lov a pozorování. Najednou jsem se ocitla na té druhé straně a viděla vše z opačného pohledu. Prchala jsem společně s nimi a snažila se hledat klidná místa. Možností však bylo stále méně. Nakonec jsem byla požádána myslivci, ať jim tam nechodím, že jim plaším zvěř při lovu a co tam vlastně stále dělám. Jejich fotopasti mě neustále zaznamenávaly v „jejich” revíru. Bála jsem se říci, že tam mám divoké lišky, aby je nezastřelili. Bohužel v očích většiny myslivců jsou lišky jenom „škodná“. Naše pouto tak bylo doslova přerváno. Oni čekali marně a já prožívala muka, že za nimi nemohu. Prožila jsem o ně strašný strach a prožívám ho dodnes. Po dvou měsících již na našich společných místech setkávání nečekali. Najela tam další těžká technika, která naše místečka klidu a skryté cestičky proměnila v oranici bahna a vykácené holiny. Skryté nory byly rozježděné, staré pařezy vyrvané ze země a vyběhané stezičky, kde jsme si zanechávali vzkazy, zmizely navždy. Stále si pokládám otázku, kde budou žít další generace? Budou vůbec mít ještě kam utéci a kam se schovat? Kde nerušeně přivést na svět potomky? Budeme my – lidé mít ještě možnost ukázat život v lese našim dětem? Zůstane vůbec ještě nějaký les, nějaký život v něm?
Když postupně vytlačíme a zahubíme přírodu a život v ní, nakonec zničíme i sami sebe! To člověk bez přírody nepřežije! Proto jsem se rozhodla podělit se o svůj příběh. Přála bych si, aby mohly další generace holčiček a chlapečků jít do lesa a prožít tam „svou pohádku“. Pochopit, že to místo je domovem živých tvorů, my jsme zde jen na návštěvě a měli bychom se podle toho chovat. Nemůžeme z ní jen brát a nedat jí nic nazpět.

KAŽDÝ MŮŽEME SÁM ZA SEBE NĚCO UDĚLAT! Já jsem se formou „živé knížky“ podělila o svůj zážitek, abych pomohla objevit a pochopit tento svět dětem. Jestli třeba vaše dítě po přečtení knížky projeví zájem o les a život v něm, jestli otevře svou duši a třeba ho někdy napadne odnést odpadky i po někom jiném nebo zahrne mladou sazeničku stromu, kterou najde vyvrácenou, nebo v mrazech donese do lesa krmení pro zvěř, pak to mělo smysl!"